Přestože se mi v pondělí do práce obvykle moc nechce, bylo dnešní vstávání a odchod do práce moc příjemné. Budík mi dneska zvonil v šest a já tušil, že Ondrášek má už taky oči otevřené a že pokud se nevyplížím z postele jako myška, bude nejspíš vstávat se mnou.
Povedlo se! Ondra se zrovna přitulil k mamince a mě si nevšiml. Začal jsem si chystat věci do práce a z mraků za oknem jsem si uvědomil, že v kraťasech a tričku to dneska nepůjde a to znamenalo vrátit se mezi tři spáče a hledat ve skříni. No Odrášek už měl stejně oči dokořán a nepřítomně se díval do stropu. A když jsem vyšel z pokoje, ozvalo se z pokoje docela hlasité Ondráškovo volání. Šári rychle vstala a odvedla rušitele za mnou do obýváku, kde se na gauči opět vrátila do horizontální polohy. Já se oblékal a Ondrášek se okamžitě chopil dvou bagrů, se kterými si právě rád hraje, a vysvětloval mi, jak viděl v sobotu v ZOO takový bagr, který neměl kola a jak ho chtěl vyzkoušet, ale neuměl to. Během jeho vyprávění bagru vypadávala lžíce a tak jsme ji střídavě já nebo Šári nasazovali. Ondra zaujatě popisoval, co všechno jeho bagry dokážou a Šári mezitím na gauči usnula.
Hezky jsme si s Ondráškem povídali, ale pak už jsem mu řekl, že musím jít do práce a že se uvidíme odpoledne. Ondra mě doprovodil ke dveřím. Zatím co jsem si zavazoval boty, ptal se mě: “Tatínku, máš s sebou knížku?”. Ujistil jsem ho, že jsem si jí vzal, abych si moh’ cestou číst. “Hele, tatínku, já bych chtěl, abys na mě takhle bafnul, až budeš u výtahu”, prosil si Ondra a naznačil, jak mám správně hlavou na něj zpoza výtahu vykouknout. Dělám to vždycky, když odcházím sám a kluci se se mnou loučí na prahu dveří. Zatímco čekám na přijíždějící výtah, bafám na kluky a obzvláště Šimonek se hlasitě řechtá na celou chodbu (nejspíš k velké radosti některých sousedů v půl sedmé ráno). Souhlasil jsem, že na Ondru bafnu, ale domluvili jsme se, že potom sám zavře dveře od bytu.
Malý Ondrášek stál na prahu těch velikých dveří, já na něj od výtahu bafal a on se krásně dětsky smál na celé kolo. Když uslyšel cinknutí výtahu, oznámil mi: “Tatínku, už tam máš výtah. Ještě na mě jednou bafni”. Bafnul jsem a rozloučil se s Ondrou a zatím co jsem vstupoval do výtahu, slyšel jsem ránu, jak se dveře našeho bytu zabouchly.
Je to vyprávění o obyčejné hře, kterou jsme si s Ondráškem užili, ale ta uvolněná nálada a důvěra, která ráno panovala a způsob, jak jsme se dohodli na pravidlech hry, mi dodali energii pro budoucí řešení složitějších a někdy méně příjemných situací, se kterými se setkáváme. Vím, že Ondrášek mi výborně rozumí a že mu můžu důvěřovat.
Dneska jsem šel do práce s výbornou náladou.
Poslední komentáře